Recenze
Milí Potterfilové a Pottermaniačky, jak jistě víte, už je tomu rovný měsíc, co do kin vstoupila první část závěrečného dobrodružství populárního čarodějného sirotka Harryho Potera. Stejnou dobu se po obchodech povaluje i herní podoba první půlky Relikvií smrti, čehož jste si ale možná ani nevšimli. A víte co, s ohledem na zachování dobrých kouzelnických dojmů, potterovských reálií a slušného jazyka, by to tak mělo i zůstat. Narozdíl od filmu, který u divácké obce sklidil více či méně kladné ohlasy, se totiž do hry kritiky střílí jedna kletba za druhou. A důvodů je mnoho.
Tak především, jestli snad jen trochu uvažujete o koupi sedmého Pottera, nedělejte to, pakliže nejste dobře obeznámeni s doposud proběhnuvším dějem. Znáti předlohu je zde pomalu nutnější, než vědět, kolik má Nagini noh. Scénáristům se zřejmě zdlouhavé pobíhání po lesích poprvé komplětně vně Bradavic, neustálé utíkání před lapky, Smrtijedy a samotným Voldemortem zdálo asi přecijen až tak moc nudné a natáhlé, že si příběh silně upravili k obrazu svému. Těm, kteří ví, oč běží, příjde už na začátku hromada scének naprosto nelogická, až celistvost narušující. Ti, co se do hry pustili i přesto, že by o Harrym něco věděli, budou zase zmatení až běda (já jsem vám přeci říkal, že to není dobrý nápad). Z koncepčního hlediska bylo navíc naprosto tragickým krokem všití několika miniherních vsuvek, které s originálem nemají vůbec co dočinění. Bože, proč?
Osnova ale zůstala díkybohu nepozměněna, a tak se v přítomnosti Rona a Hermiony vydáváte vstříc hledání zbývajících viteálů, částí duší lorda Voldemorta, za jeho kompletním zabitím. Samosebou nejde o procházku růžovým sadem, po krku vám navíc po celou dobu hry jdou všemožní nepřátelé, kteří se ale bohužel hratelnostně nakonec stejně smrsknou do jedné jediné unisóno reagující skupinky. Stereotyp se dostaví asi tak po pěti vteřinách a kdo ví, jestli je zrovna ten lepší než vývojáři snažně potlačovaná nudnost a táhlost. Ničemu nepomohla ani změna žánru z poutavé dobrodružné advenuro-arkády do dětské střtílečce podobné stealth akci. Čím sofistikovaněji to zní, tím hůř to ve finále vypadá. Jednoduše běháte, párkrát se schováte pod neviditelný plášť a máváte hůlkou. Zas a znova.
Použitelný arzenál kouzel je vcelku rozmanitý a samotné kletby i dobře vypadají a chytlavě se na nepřátele střílí. Jestli jsem ale začal doufat v lepší zítřky, tak jsem byl okamžitě znovu srazen do kolen. Tři čtvtiny hry si vystačíte stejně jen s Mdlobami na tebe (rovněž tak vaši parťáci), protože přemýšlet a hledat jaké kouzlo by bylo vhodné zrovna v tuhle a nebo tuhle situaci je silně kontraproduktivní. Navíc například Smrtijedi nejsou zrovna úplní idioti, aby vás po nějaké době přemýšlení neoběhli a nezneškodnili do zad. Naprostou korunu nad vší nemožností představují zmíněné nezáživné stealth pasáže, ve kterých se hra ze třetího pohledu transformuje do prvního a vaším úkolem je hlavně do ničeho náhodně nevrazit, abyste nebyli odhaleni, a po většinou jen něco prozkoumat a zjistit. Nic víc. Každých deset kroků se navíc musíte zastavit, abyste se vydýchali a mohli pokračovat. Než mně to došlo, strávil jsem u jednoho z levelů místo 5 celých 45 minut. ???.
Harryho nezachraňují ani doplňky typu sbírání Denního věštce s aktuálními informacemi o dění v kouzelnickém světě, které prakticky k ničemu dobrému neposlouží a těch pár řádků, co se dočtete, si mohli autoři s klidem odpustit. Přímo žalostná je i grafická podoba s nechutnými texturami a dokola se opakujícími modely postav. Občas boduje soundtrack, leckdy se objeví světlé místo (plašení Mozkomorů), tu a tam zažijete atmosférickou chvilku (stejně jako ve filmu třeba Ministerstvo kouzel) a párkrát si řeknete, že je vlastně fajn, že ovládáte samotného Harryho Pottera a v zádech se vám krčí Ron s Hermionou. A to jsem velký fanoušek. Vlivem obrovského časového presa uboze zvládnutá optimalizace, pitomost celého příběhu a vložených vsuvek, příšerná grafika, stereotypnost, nuda. Sláva Kamenu mudrců a Tajemné komnatě, tohle je horentní ostuda.